Jenom si tu do úvodu kňochtnu, že můj zdravotní stav se nelepší a termín první zkoušky se blíží, ale budu se snažit, aby to nemělo příliš velký dopad na frekventovanost příspěvků XD.
Máme zde oficiálně druhou, podle uveřejňování třetí kapitolu, která se s dějem nepáře a rapidně ho posouvá, například se tu rýsuje nový vztah, protikladem k němu je zoufalství hlavních hrdinů, které je při jejich putování neopouští!
Bojovníci míru
Sen či skutečnost?
Trojice hrdinů šla směrem k lesu. Za jejich zády plápolala troska jejich bývalého sídla. Všichni byli obzvláště zamlklí. Stále nechtěli uvěřit tomu, co se stalo před pár hodinami. Avšak všichni bohužel věděli, že je to skutečné, nikoliv jen výplod fantazie. Vedle Siiných nohou cupitalo sklesle malé lišče, odrážející její smutnou náladu. Saito následoval mistra Mitsua, jako by jeho tělo bylo téměř bezvládné a jen z posledních sil šlo. Panda měl typicky zamračený výraz, prozrazující, že o něčem soustředěně přemýšlí. Náhle zastavil těsně u vstupu do temného lesa. Otočil se ke studentům a pravil.
„Nyní bychom měli raději přečkat noc zde. Bude to bezpečnější, než kdybychom šli dál. Ani já totiž nevím, jaké bytosti se v lese přes noc probouzejí k životu“, řekl hlubokým hlasem mnich.
Z lesa se ozval chraplavý hrdelní zvuk patřící některému z obyvatel. Lišče skočilo Sie do náručí. Sia sebou škubla leknutím a nebohé zvířátko chytla na poslední chvíli. Saito překvapením nadskočil a Mitsuo se jen nepatrně zachvěl. Pak se rozhostilo stejné ticho jako před tím.
„Posbíráme kolem cesty nějaké dříví a rozděláme oheň. Avšak radím vám, abyste nechodili hluboko do lesa“, poznamenal Mitsuo a začal stavět z klacíků typickou hranici na rozdělávání ohňů. Ostatní se hned pustili do shromažďování klacků, klacíků a jiných dřevěných zbytků. Sia vyvolala ze země několik šlahounů, aby pomohly se sbíráním.
„Je tu toho příliš málo, než abychom udělali oheň, který by nám vydržel do rána“, zaúpěl Saito. Jen co to dořekl, vyletěla z lesa hromada klacků vhodných na oheň.
„Vynikající, Sio. Teď máme dost dřeva na celou noc“, zajásal Mitsuo.
„To jsem ale nebyla já, mistře“, zaraženě odvětila s pohledem na nově nabyté suroviny. Mlčky se přiblížili k hromadě klacků a všimli si, že všechny jsou na jedné straně dosti poleptané.
„Kyselina tvořící se v ústech mnoha tvorů, obzvláště těch, kteří pozřou klidně i kameny a dokáží je strávit. Nejspíše se nám nějaký z nich rozhodl pomoci“, pronesl Mitsuo nesoucí dřevo k postavenému ohništi.
„Saito, mohl bys vytvořit oheň k zapálení hranice?“, zeptal se Panda
„Pokusím se, mistře“, natáhl ruce ke dřevu a vyvolal několik slov. Z rukou mu vytryskl fialový záblesk, který zapálil dříví.
„Sice to není to, co jsem původně chtěl, ale také to postačilo k našim potřebám“, dodal mladý kouzelník. Všichni si lehli kolem ohně a usnuli.
Saito se náhle objevil v neznámé kulaté místnosti. Uprostřed místnosti byl trůn, na němž seděl muž. Byl to Sasuke. Znuděně koukal před sebe, na obrazy zdobící stěny sálu.
Za trůnem stál mladík s hnědými vlasy a bradkou. Na očích kaštanové barvy měl masivní brýle. Na sobě měl černé triko s obrázkem Ďábelských kejklířů (metalové skupiny, která vytvářela hudbu jen pro otrlé) a dlouhé tmavé kalhoty s blyštivým řetězem. Z jeho tváře v té chvíli nešly usoudit žádné emoce.
Mladý kouzelník nevěděl, co má v té chvíli udělat. Náhle všichni tři zpozorněli, kvůli hluku blížícímu se z chodby. Na okamžik vše utichlo, ale o pár vteřin později se rozletěla ohromná vrata a do místnosti vpadly dvě slečny.
Jednu z nich Saito poznal okamžitě – byla to Ami, Černý anděl, která způsobila zničení jeho domova. Její modré oči byly plné nevraživosti. Pohazovala nervózně hlavou a třepotala černými křídly. Pěsti měla zaťaté, jakoby se musela přemáhat, aby své oponentce nevrazila pěstí.
Druhou z dívek viděl Saito poprvé. Na jejím obličeji byly abnormálně velké oči neustále měnící barvy, podle jejího stupně rozrušení. Červené vlasy jí sahaly až do půli zad. Na nich pak měla čelenku podobnou té, co používaly stepní národy. Zbytek oblečení to jen dokazoval. Její šaty byly ozdobené třásněmi, ze stejného materiálu byly i podkolení chrániče. Vše, co měla, bylo sněhově bílé, kromě různobarevných per na čelence. Stejně jako Ami byla i ona roztěkaná a naštvaná.
„Co se to tady děje?“, zařval Sasuke. Obě rivalky se zalekly a zmlkly. Oči dívky v bílém se na okamžik proměnily do odstínu světlé modře, avšak poté nabyly opět žlutou barvu.
„Někdo včera během našeho přepadení byl v zakázané chodbě. Určitě to byla ona!“, zlomyslně řekla Ami. Druhá dívka už už chtěla něco namítnou, když se do debaty připojil mladík za trůnem.
„Ujišťuji vás, pane, že během vaší invaze do chrámu v místnosti nebyla. Byli jsme totiž spolu“, pohotově řekl.
Nasupená andělice zrudla. „Tak tam byli oba dva!“, vychrlila zlostně.
Sasuke se pohodlně opřel v křesle a neutrálním tónem v hlase pronesl.
„To nemohli. Tedy Arashi určitě nemohl, a oba víme proč, že ano“, otočil se na svého strážce. Ten jen pokýval hlavou. Saito se rozhodl, že mu informace postačily k vytvoření představy, na jakém místě se nachází, a vyšel z místnosti. Dostal se do podlouhlé chodby s mnoha dveřmi.
„A teď kam?“, pomyslel si nedobrovolný návštěvník. Vydal se rovně k obrovským dveřím. Chtěl chytit kliku, avšak pouze ji promáchl, jako by ani nebyla skutečná. Nebo on. V tom ho to napadlo.
„To musí být astrální cestování – a já jsem tedy něco jako duch“, uvědomil si a dveřmi pouze prošel. Objevil se v jídelně. U sešikovaných stolů sedělo mnoho stínových bojovníků a jedlo. Povídali si a vtipkovali, jakoby zde Saito vůbec nebyl.
Rozhodl se to tu prozkoumat dál a proskočil stěnou po své levici. Stál v další chodbě, avšak ta na rozdíl od předchozí nebyla prázdná. O zeď se tu opírala dívka pohrávající si s hnědými vlasy, které místy přecházely až do tmavě rudé barvy. Na sobě měla uniformu běžných stínových bojovníků. Na zádech černé přiléhavé kombinézy měla znak bílých přesýpacích hodin. Mladík chvíli obdivoval její krásu. Velice jí to slušelo.
Náhle dívka řekla: „Nekoukej tak na mě. Nemám to ráda.“
Saito se zarazil a nevěděl, co dělat. Dívka nechala dosavadní činnosti a došla k němu. Podívala se mu do očí. Mladý mnich chtěl utéci, ale nohy mu vypověděly službu. Pouze stál. Náhle k němu dívka nastavila ruku. To ho vyvedlo z míry úplně.
„Nepodáš mi ruku na představení?“, podívala se na něj dívka.
Saito chvíli váhal, ale poté natáhl i tu svou a stiskl dívčinu.
„Saito“, řekl stroze.
„Já jsem Natsuki, těší mě“, odpověděla a usmála se.
„Jak to, že mě vidíš a můžeš se mnou mluvit?“, nechápavě se zeptal.
„Jelikož mám takovou schopnost už od narození?“, odpověděla Natsuki ironicky otázkou. „Ty asi budeš jeden z těch padlých mnichů, že ano?“, řekla jakoby nic.
„Ty o nás víš? Tedy vědělas?“, opravil se.
„Samozřejmě, nejsi první Mnich harmonie, kterého vidím, a ani nejsi první duch Mnicha harmonie, se kterým si povídám. Už tě jich pár předběhlo.“
„A proč se se mnou bavíš, když víš, kdo jsem?“, zeptal se ještě zvědavěji.
„Jako duch pro nás nepředstavuješ hrozbu a já ráda poznávám nové lidi. A duchy také. Možná budeme přáteli, jelikož tady jich moc nemám.“
„Hej, Natsuki, čeká nás práce, tak sebou hoď“, zavolal od jídelny jeden z bojovníků.
„Ráda jsem si s tebou povídala, ale už musím běžet. Stále je pár mnichů, kteří žijí. A kdo ví, třeba se s nimi potom skamarádím také. Zatím se měj“, usmála se a utíkala do jídelny.
„Počkej, přece nem…“, náhle ze sebe nemohl vydat ani hlásku. Vše kolem něj začalo mizet. Pohlédl naposledy na místo, kam dívka utekla. Poté se kolem něj rozprostřela pouze tma.
