Anime povídka, kapitola osmá

Štastný nový rok, drazí :) ! A bude boží :D !!!

Mezi dvěma světy

Saito pocítil bolest, pulzující v jeho těle. Prudce otevřel oči a posadil se.

Toho ihned začal litovat, jelikož bolest ho donutila znova padnout na záda. O pár vteřin později ale ustala. Znova otevřel oči a překvapeně se rozhlížel kolem sebe. Nacházel se sice na stejném místě jako předtím, avšak okolí bylo rozpité, jakoby zahalené v oparu a navíc bylo mnohem více bledé.

Mladý mnich pomalu vstal a rozhlížel se po okolí. U stromů se nenacházel nikdo. Otočil se směrem ke skále a tam uviděl ležet mladou slečnu, oblečenou v černé přiléhavé uniformě stínových bojovníků. Na zádech uniformy měla bílé přesýpací hodiny. Do obličeje jí spadaly hnědé vlasy, které na místech přecházely do rudé barvy. Saito k ní došel a klekl si vedle ní. Dívka nehnutě ležela a na první pohled by si člověk mohl říct, že spí. Avšak nehýbal se jí hrudník, což dokazovalo, že nedýchala. Saito se nejdříve polekal, ale pak se zase uklidnil.

No ovšem, v astrální sféře se nemusí dýchat. Stačí, že tu jsme“, řekl si Saito a lehce pohladil bojovnici po tváři a zašeptal: „Slečno Natsuki, vstávejte.“

Jakmile to dořekl, bojovnice rychle otevřela oči a vyskočila na nohy. Poté se rychle popadla za hlavu a zanaříkala.

Klid, slečno, ta bolest za chvíli přestane. Jen si musíte zvyknout na astrální sféru…“, chlácholil ji Saito. Natsuki se začala polekaně rozhlížet.

Kde to jsme? Co se stalo?“, vyjekla

Nebojte, slečno, jsme v astrální sféře. Někdy také označované za přechod. Je to svět, který je tvořen zčásti naším světem a světem mrtvých. Do tohoto místa se dostanou lidé, když umřou anebo jsou v bezvědomí.“

Takže jsme mrtví?“, zeptala se zoufale.

Ne, ještě ne, ale naše zranění přeci jen jsou vážná a měli bychom si pospíšit. Pokud se chceme vrátit zpět, musíme najít spirituální bránu. Poté se probereme zase ve svých tělech.“

Poté zavřel oči a začal se soustředit.

Musíme jít tudy“, ukázal na levou stranu od nich.

Společně vyrazili. Míjeli podivně se kroutící stromy i neforemné kameny.

Je tu to velmi podivné…“, konstatovala Natsuki, když sledovala strom, který se vlnil.

Vy jste poprvé v astrální sféře, že?“, otázal se Saito.

Slečna pouze přikývla. Kouzelník se usmál a pokračoval.

Když já zde byl poprvé, dostal jsem celkem závrať, panejo, můj učitel mě musel kouzlem rychle odvolat zpátky, abych zde neomdlel. Hahaha…“, smál se na celé kolo.

Když se uklidnil ještě dodal: „Ale po tom jsem se sem začal vypravovat sám a velmi se mi zde zalíbilo. To víte, je zde úžasný klid. Jen si člověk musí dávat pozor, jak dlouho tu je, jelikož čas zde hraje proti němu. A po nějaké chvíli se člověk nemusí vrátit do svého těla vůbec…“

Dívka se najednou zarazila a vyvalila své oči.

To jako že fakt umřem?“, vykřikla zděšeně.

Pokud zde budem dlouho, tak ano, ale nebojte se. My víme, kam máme jít a zbývá nám ještě spousta času…“, uklidňoval Saito pobledlou dívku.

A co víc. Nedopustil bych, aby se krásné dívce něco stalo“, usmál se.

Natsuki na něj pohlédla a na své vyděšené tváři vykouzlila úsměv. Dlouho si hleděli do očí, dokud mladý kouzelník nevzhlédl k obloze.

Podívej, proto tu tak rád jsem…“, ukázal směrem vzhůru. Natsuki zvadla zrak a viděla nebe , které přecházelo z rudé barvy do vínové až růžové.

To jsou…“

Ano, červánky, ale mnohokrát hezčí než v našem světě“, skočil jí do řeči mnich.

To je úžasné…“, vydala ze sebe fascinovaně dívka a s úžasem sledovala nebe.

Saito na ni pohlédl. Jakmile viděl její fascinovanou tvář, jemné rty otevřená zaujetím a blyštivé oči, zasněně se usmál a vydal ze sebe: „Máte pravdu. Je to úžasné.“

To už ale nehleděl na mraky nad sebou, ale na její krásnou tvář. A proč vůbec spěchat? Vždyť je tu nádherně a já vím, že odsud odejde dřív, než její čas vyprší, říkal si s úsměvem mnich.

V obyčejném světě se Sia rychle blížila k vesnici. Se zlomyslným úšklebkem pokračovala v cestě a za sebou nechávala jen zkázu.

Po pravdě jsem lidumil, i když vypadám jak nestvůra, ale tímhle jsi mě celkem naštvala…“, ozval se za ní neznámý hlas.

Sia i se svým liščím smíchem se prudce otočila. Před ní stál mladý muž. Ale vypadal primitivně. Mastné a rozcuchané hnědé vlasy měl plné větviček a jiných drobných věcí. Bledé hnědé oči se dívaly upřeně jejím směrem. Tvář byla zamazaná od bláta.

Na sobě měl roztrhaný kus látky, co kdysi mohla být košile či triko a kraťasy, které byly špinavé stejně jako on sám. Ruce a nohy měl chlupaté a nehty se už spíše přeměnily do zažloutlých drápů. Sia na něj vycenila své tesáky a její obří liška zavrčela.

On na oplátku se strašlivě usmál a vyplázl svůj velmi dlouhý, špičatý jazyk.

Pak řekl: „Ale musím ti poděkovat za ten déšť, už jsem potřeboval sprchu. Ale to, jak si zničila ten les, je hrozné. Přeci jen jsem se těšil na svoje jídlo a ty mi moji lesní spižírnu zničíš, no, jak se mám asi cítit potom.“

Víla zařvala a rozběhla se na něj.

Zničím tě, ty mrzký červe!“, vykřikovala ve skoku.

Jakmile byla kousek od soupeře, ohnala se po jeho hlavě svými drápy. Ten ale neuvěřitelnou rychlostí vytočil svou horní polovinu těla a Sia škrábla do vzduchu.

Minulas“, řekl pobaveně neznámý a jazykem jí olízl tvář.

Sia cítila, jak jí sliny naleptávají kůži a propalují se hlouběji. Vydala ze sebe zvuk podobný zavytí a opět se ohnala po nepříteli. Ten opět zopakoval úhybný manévr a začal se smát. Po několika výpadech už byla víla zlostí bez sebe a neznámého nechala spoutat šlahouny.

Takže šlahouny?“, řekl protivník jakoby mimochodem.

Teď jsi znehybněný a nemůžeš se vyhýbat mým útokům. A já tě zabiji a zničím“, začala se smát Sia a liščí stín opět začal vrčet.

Tím bych si nebyl tak jistý“, opětoval smích protivník. Vyplázl jazyk a pohodil hlavou. Všechny šlahouny se se zasyčením rozpustily. Poté se mladík arogantně usmál a se zvířecím řevem se vrhl vpřed. Víla udělala to samé.

Skočila směrem na jeho hlavu, útočník však udělal další rychlý úhyb a tak se Sia místo hlavy zakousla do ramene. Ten zařval bolestí, avšak ihned se sám zakousl do vílí ruky, kterou ho chtěla Sia napadnou. V ten okamžik se prudký liják změnil v něco, co připomínalo vodopád.

Z dálky tento souboj sledovala s údivem rudovlasá dívka. Třepotala promočenými křídly a řekla: „Je to mnohem horší, než si pán Sasuke myslí.“

Tou dobou začal i prudký déšť v nedaleké vesnici. Vesničané poznali, že se děje něco zlého, a tak běželi za svou starostkou Mary, polodémonem a poloandělem.

Má paní, co se to děje? Co to má znamenat?“, ptali se jeden vesničan přes druhého, plní strachu.

Nebojte se, mí lidé. Sice se k nám blíží obrovské nebezpečí, ale já už to tušila hodně dlouho, že to jednoho dne nastane. Navrátil se Flavulp a míří na naši vesnici.“

S těmito slovy všichni vytřeštili oči a zmlkli. Několik lidí vykřiklo a dvě vesničanky padly do mdlob.

Po dlouhé chvíli jeden starý muž, který vypadal, jakoby nemohl uvěřit, co Mary řekla, ze sebe vydal: „Takže… Takže zemřeme?“ Polkl a celý zbělal. Mary se začala smát.

Ne, mí drazí. Nikdo z vás neumře. Jelikož ho zastavím. A nebudu na to sama. Máme tu totiž hostitelku temnoty. A ta nám pomůže, ať se jí to líbí nebo ne.“

Ďábelsky usmála nad tím, jak jí vše pro její velký plán nahrává do karet.

 

Post a Comment

Your email is never shared. Required fields are marked *

*
*
Posilování a kulturistika, trénink i výživa